koně
13.01.2011 18:45Fríský kůň
Původ a historie
Historie fríského koně sahá až 3000 let zpátky do minulosti. Své pojmenování dostal podle holandské provincie Friesland ležící v severním Holandsku. Tato část země je proslulá jejich chovem. Ve středověku byl fríský kůň oblíben rytíři především kvůli jeho síle a eleganci. V německém hřebčíně (Marbachu) používali fríské koně již od 17. století. Hřebec Romke 234 byl v 70. letech 20. století využíván také k regeneraci chovu starokladrubského vraníka u nás ve Slatiňanech.
Charakteristika
Fríští koně vynikají učenlivostí, výborným charakterem, mírnou, přátelskou povahou a elegancí.
Popis plemene
Dnešní fríský kůň je vždy vraník bez odznaků, v kohoutku měří klisny v průměru 156 cm a hřebci 163 cm. Je o něco menší a rychlejší než bývali jeho chladnokrevní předci. Přesto si zachoval sílu, odvahu a přívětivou povahu. Hlava je dlouhá a má inteligentní výraz. Krátké uši mají špičku zatočenou dovnitř. Hříva a ocas jsou dlouhé a husté a bývají často zvlněné. Tělo fríse je svalnaté a robustní, dobře stavěné s válcovitým trupem. Dominantou je vysoko nasazený krk a louplá záď. Typickým znakem plemene jsou nohy s rousy.
Chov
-
Pro evropské podmínky udává tón plemenná kniha Friesch Paarden Stamboek (FPS) se sídlem v Drachtenu v Holandsku. Jsou zde registrováni plemenní hřebci i klisny. O zařazení rozhoduje jak exteriér (výška, typ, nohy a rámec), tak index příbuzenské plemenitby a výkonnostní faktory.
-
Hříbě je většinou hodnoceno komisařem přímo z Holandska. Po třetím roce probíhá další exteriérová inspekce.
-
V ČR příliš fríských koní zatím není. Často se spíše importují levná hříbata. V poslední době se však v importu objevují i velmi dobré kusy, které budou jistě přínosem. Pro české chovatele byla založena Asociace chovatelů fríských koní.
Využití
V minulosti se frísové využívali především jako koně rytířů, v zemědělství nebo v klusáckých dostizích. Pracovali také na venkově. Dnes je považujeme za koně reprezentativní, které vídáme především na přehlídkách. Díky své pohyblivosti a temperamentu jsou ceněni také v drezúře či při různých show v cirkusové manéži. Především jsou to ale koně kočároví, známí například z tradičních přehlídek, kde jsou zapřažení do dvoukolových vysokých vozíků zvaných „sjees". Vozatajci jsou při nich oblečeni do typických selských krojů. Dávno už jsou doby, kdy měl hlavní postavení v pohřebnictví.
Od roku 1986 zajišťuje spřežení fríských koní rozvážku zboží u jednoho z významných obchodních domů v Londýně.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Český teplokrevník
Původ a historie
Český teplokrevník jako by v sobě odrážel spletitou historii českých zemí, které jsou svou polohou v srdci Evropy přímo předurčeny k tomu, aby se v jejích dějinách střetávaly nejrůznější vlivy.
I v českém teplokrevníkovi se střetává krev nejrůznějších plemen, která se podílela na vzniku tohoto koně. Ale jak to všechno začalo?
V habsburské monarchii měly na vývoj chovu koní významný vliv vojenské hřebčíny, které produkovaly plnokrevné, polokrevné, arabské a angloarabské plemeníky. Tento vliv se pochopitelně dotýkal i chovu koní v zemích Koruny české. Základ chovu teplokrevných koní v Čechách a na Moravě tak tvořily, kromě nepatrného podílu původních plemen, právě polokrevné kmeny vzešlé z vojenských hřebčínů, jmenovitě kmeny Furioso Nonius, Gidran a Przedeswit.
český teplokrevníkhřebčínského chovu vzešel z kmenového stáda clevelandských klisen pocházejících z chovu v Kladrubech nad Labem a z klisen patřících k již zmíněným polokrevným kmenům. Později byl pak chov teplokrevných koní ovlivněn východofrískými zejména pak oldenburskými hřebci, kteří se využívali ke zvýšení mohutnosti.
V takto se rozvíjejícím chovu českého teplokrevníka vzniklo několik krevních linií, z nich je třeba zmínit linii Bystrý, nazvanou podle jejího zakladatele hřebce Bystrého, narozeného roku 1919, tato linie se stala nejrozšířenější oldenburskou linií v chovu českého teplokrevníka.
V letech po druhé světové válce se typ českého teplokrevníka začal ustalovat, ale zároveň v této době dochází i k útlumu chovu koní, jenž se pochopitelně dotýká i chovu českého teplokrevníka. Český teplokrevník, který ztrácí na významu jako kůň pro práci v zemědělství, je proto převeden z robustního typu koně určeného především pro využití v tahu na moderního teplokrevníka s převahou jezdeckého typu. Děje se tak prostřednictvím křížení s hannoverskými, trakénskými a plnokrevnými hřebci.
Na začátku sedmdesátých let víceméně splývá český teplokrevník s moravským teplokrevníkem. Od roku 1971 je pro populaci teplokrevných koní v Čechách a na Moravě používán název český teplokrevník, v rámci toho se pak rozlišuje český teplokrevník českého chovu český teplokrevník moravského chovu.
český teplokrevník se jako plemeno vyvíjí i v současné době a to v rámci šlechtitelského programu, který realizuje Svaz chovatelů českého teplokrevníka.
Charakteristika
Český teplokrevník je kůň s dobrou konstitucí, který je poměrně dlouhověký. V jeho vzhledu se objevují znaky, které zřetelně odkazují na jeho kočárové předky. Povahově je český teplokrevník charakterním koněm, který se dobře chová ve stáji, je přiměřeného temperamentu, dobře krmitelný a učenlivý. Jeho chování pod sedlem je dobré, je to s chutí skákající kůň.
Vzhledově jde o moderní typ ušlechtilého a výkonného koně s dobrými a výraznými liniemi a dobře vyvinutými svalovými partiemi. Hlava je ušlechtilá suchá, oči jsou výrazné s klidným výrazem, stejně tak jsou výrazné i nozdry. Krk je dostatečně dlouhý, dobře osvalený, zmenšující se směrem k hlavě, nasazený v mírném oblouku, lehce a pravidelně ohebný mezi hlavou a kohoutkem. Lopatka je dlouhá a šikmá s dobrým osvalením plece. Přiměřeně dlouhý kohoutek přechází v pevný, středně dlouhý, pružný hřbet, na něj navazují pevná, dobře vázaná bedra. Končetiny jsou silné, svalnaté se suchými výraznými klouby. Barva srsti je v převážné míře hnědá nebo ryzá, může se však vyskytovat i bílá nebo plavá, poměrně vzácná je černá barva.
Plemenné znaky
Výška v kohoutku se pohybuje v rozmezí 165 - 175 cm.
Obvod hrudníku je 200 cm.
Obvod holeně je 22 až 23 cm.
Hmotnost je 600 kg.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Hafling
Malý kůň s velkým srdcem.
Původ a historie haflingů
Hafling pochází z tyrolských Alp (Itálie, Rakousko), kde vznikl pravděpodobně křížením malých horských plemen a koní orientálního typu. Existuje více názorů, z kterých plemen byl vyšlechtěn, ale převládá domněnka, že v haflingovi koluje krev huculů, noriků a také arabských koní. Za zakladatele plemene je považován hřebec Folie - narozen roku 1874 horské klisně a arabskému plnokrevníkovi.
Dnešní posun ve využití haflinga ke sportovním a rekreačním účelům vede k oživování plemene krví plnokrevníků.
Charakteristika plemene Hafling
Haflingové jsou výjimeční spojením temperamentu s klidnou povahou a spolehlivostí. Jsou učenliví a nenároční. Právem bývají označováni jako malí koně s velkým srdcem. Jsou houževnatí, velmi ochotní a pracovití, sami si vybírají nejjednodušší cestu i místo a dobu odpočinku. Výborně zdolávají těžké horské terény, dokáží si poradit s kdekterou disciplínou jezdeckého sportu.
Popis plemene
Haflingové jsou malí, silní koně s pevnou konstitucí krátkého obdélníkového rámce. Dosahují až 150cm KVH (hřebci od 142 cm a klisny od 138 cm) a hmotnosti 420 - 500 kg. Při plemenitbě je kladen důraz na dokonalou stavbu, silné nohy s čistými šlachami a mohutnými, tvrdými kopyty; na vynikající rovný, ale dobře pružící hřbet; ušlechtilou hlavu s velkými, širokými nozdrami (ne klabonos). Velké oči a krátké uši jim dodávají inteligentní vzezření. Jsou to koně velmi odolní, nenároční, dobře osvalení a dlouhověcí. Jsou to isabely nebo ryzáci, mají rezavou barvu na tmavě pigmentované kůži, bílou hřívu a ocas, jsou povolené (a velmi časté) volně přecházející odznaky na hlavě i na končetinách.
Využití
Z charakteru i stavby haflinga vyplývá jeho všestranné využití. Původně byl vyšlechtěn pro práci v lese a v zemědělství, dnes je výborný ve vozatajství. Díky jistému, pravidelnému a vznosnému cvalu je vhodný také pro voltiž. Získává stále větší oblibu k ježdění v nižších soutěžích v drezúře a v parkurovém skákání. Se svými korektními chody je velmi vhodný také pro hippoterapii a v neposlední řadě, pro svůj malý vzrůst, spolehlivost a nádherný vzhled je velmi oblíbený také u dětí.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Anglický plnokrevník
Původ a historie
Anglický plnokrevník byl vyšlechtěn v Anglii v 18. století. Jindřich VIII., který vybudoval hřebčín v Elthamu, zkřížil španělské a italské koně s rychlými anglickými koňmi. Díky nim začaly být dostihy populárním a vyhledávaným sportem. Alžběta I. založila hřebčín v Tutbury. Za její vlády prestiž a obliba závodů vzrostla tak, že některé dostihy trvaly i několik dní. Její syn, Jakub I., nechal postavit v Newmarketu jedno z nejproslulejších dostihových středisek, které dodnes patří k nejznámějším na světě. Charles II., který nechal vybudovat dvanáct dostihových drah a stanovil pravidla dostihů, se nejvíce zasloužil o vyšlechtění anglického plnokrevníka. Panovník nechal do Anglie přivézt stádo arabských klisen. Tyto klisny řadíme do skupiny tzv. „královských klisen", ke kterým posléze přibyli i tři legendární orientální hřebci:
-
Darley Arabian byl v syrském Damašku vyměněn za zbraně a dovezen do Anglie. Je předkem nikdy neporaženého Eclipse.
-
Byerley Turc byl ukraden anglickým kapitánem při tureckém obléhání Vídně v 17. století. Nejslavnějším pokračovatelem linie je Herold.
-
Godolphin Barb byl z Jemenu poslán jako dar do Francie, ze které se po letech strastiplného života dostal do Anglie. Mezi jeho výjimečné potomky patří bezesporu Matchen.
Roku 1770 se přestali pro chov anglického plnokrevníka používat arabští koně a začal se chovat pouze čistokrevně.
anglický plnokrevník má uzavřenou plemennou knihu (tzn. do plemenné knihy je zapsán pouze kůň, který má oba rodiče zapsané v plemenné knize anglického plnokrevníka). Počátek plemenné knihy se datuje již v roce 1791, kdy vznikla předmluva a v roce 1808 první díl. Plemenná kniha vychází od té doby v pravidelných intervalech.
V České republice se chovem anglického plnokrevníka nejvíce proslavil hřebčín Napajedla a Mimoň.
Popis
Hlava je jemná a ušlechtilá. Od jiných plemen (např. araba) se odlišuje rovným profilem.
Anglický plnokrevník je vysoký štíhlý kůň s dlouhým hřbetem a krkem. Má výrazný kohoutek a nízko nasazený ocas. Zadní nohy jsou dlouhé, s dobře utvořenými hlezenními klouby, což umožňuje silný odraz. Pro maximální rozšíření plic je důležitá hloubka hrudníku.
Nejčastěji se vyskytují hnědáci, ryzáci a bělouši (těch je nejméně), povoleny jsou bílé odznaky.
Plemenné znaky
anglický plnokrevník (zkratka A1/1) nemusí splňovat žádné standardy k uchovnění. Pro anglického plnokrevníka je důležitá pouze rychlost, na základě které je zařazen do chovu. Přihlíží se jen k obvodu holeně, který by neměl být menší než 20 cm.
Většina koní ovšem splňuje tato kritéria:
-
KVH od 165 cm do 175 cm,
-
obvod hrudi od 180 cm do 195 cm,
-
hmotnost od 500 kg do 600 kg.
Akce nohou je nízká a chod úsporný a dlouhý.
Charakteristika
Každý anglický plnokrevník je osobnost. Utváří si své názory, za kterými si pevně stojí. Když se mu něco nezdá, velice snadno znervózní. Proto není vhodným koněm pro začátečníky, netrpělivé a nervózní jezdce.
Na druhou stranu je anglický plnokrevníkjedno z nejchytřejších plemen na světě. Lze z něho (i po dostihové kariéře) vychovat klidného, citlivého a spolehlivého koně, na kterém můžete jezdit jen na ohlávce nebo i bez ní. Chce to jen dostatek času, lásky a trpělivosti. Rozhodně to stojí za vyzkoušení, protože anglický plnokrevník umí dát najevo svou vděčnost..
Využití a sport
anglický plnokrevník byl vyšlechtěn výhradně pro dostihy, kde může uplatnit svoji rychlost. Díky využití v dostihovém sportu se toto plemeno zachovalo až do dnes. Bohužel každoročně zemře na dráze mnoho koní. Koně, kteří se dočkají konce své dostihové kariéry, bývají často fyzicky i psychicky odrovnáni.
Anglický plnokrevník se využívá i v ostatních sportech (většinou nižší úrovně), na rekreaci nebo horsemanship (ve kterém může uplatnit svoji inteligenci).
Zajímavost
U anglických plnokrevníků se neměří výška v kohoutku.
Arabský plnokrevník
Říká se o nich, že jsou nejkrásnějšími a nejušlechtilejšími koňmi na světě. Každé plemeno odvozuje svůj původ právě od nich. Málokteré spojení člověka a zvířete je opředeno tolika legendami a pověstmi jako pouto mezi pouštním nomádem a jeho koněm - arabským plnokrevníkem.
Původ a historie
Beduíni věří, že první arabský kůň se na světě objevil již 3000 let př.n.l., počátek chovu těchto koní však spadá pravděpodobně až do 18. století př.n.l. Arab pochází ze severní Afriky a okolních východních zemí - především Egypta a Arabského poloostrova, který jim dal jméno. Díky jejich schopnosti přizpůsobit se pouštním podmínkám byli využíváni pouštními kmeny a vytvořili pro své jezdce dokonalé spojence. Rychlé, vytrvalé, schopné přežít v náročných podmínkách.
V sedmém století našeho letopočtu začaly muslimské výboje a díky nim stanuli na evropské půdě krom bojovníků i jejich koně. Díky tomu došlo k obohacování evropských chovů arabskou krví, nejprve se tak stalo ve Španělsku, následně po celé Evropě.
Ačkoliv v Evropě posloužil především pro obohacení a zlepšení místních plemen, popřípadě k vyvinutí ras nových, v Arábii pokračoval chov čistokrevných arabských plnokrevníků dál a dodnes zůstává nejčistokrevnějším koňským plemenem planety, jehož krev koluje v žilách téměř všech koní po celém světě.
V současné době jsou arabští plnokrevníci chování v mnoha hřebčínech a chovných stanicích po celém světě, doménou toho plemene však stále zůstává Blízký východ a především Arabský poloostrov.
Popis plemene
Arabský plnokrevník je prý považován za nejkrásnější zvíře na světě, přestože mezi koňmi patří k nejmenším - kohoutková výška se pohybuje jen mezi 144,2 až 152,5 cm. Jen pro představu, plemena s průměrnou výškou pod 148 cm jsou již většinou klasifikována jako poníci.
Nejobdivovanější částí těla bývá u arabů hlava. Je velmi jemná a poměrně krátká, s výrazně konkávním nosem (tzv. štičí hlava) a nízko umístěnými velkými nozdrami. Také posazení malých uší, stejně jako široké čelo s jemnou vypuklinkou mezi očima, je pro toto plemeno typické.
Hlava je výrazným obloukem nasazená na elegantní klenutý krk, který ladně přechází ve vysoký kohoutek, napojení krku na plece je výrazné. Na krátký, lehce prohnutý hřbet navazují silná bedra a delší rovný kříž. Ocas je nasazen vysoko na zádi a v pohybu jej kůň nese obloukovitě vzhůru. Arabové mají suché, čisté nohy s jasně patrnými šlachami a nepříliš rozměrnými holeněmi.
U arabů jsou povoleny všechny barvy, nejčastější jsou bělouši, hnědáci, ryzáci, vzácnější pak vraníci.
Charakteristika
Povaha arabského plnokrevníka je téměř stejně legendární jako jeho vytrvalost. Původní beduínští jezdci milovali své koně jako členy rodiny a mezi nimi a koněm vznikalo pouto naprosté věrnosti a lásky, které jsou arabští koně schopní dodnes. Přes svůj temperament mají výbornou povahu a charakter.
Využití
Dříve sloužil arabský plnokrevník svým pánům v poušti hlavně k přežití, díky tomu získal velkou vytrvalost a odolnost. Své využití v současnosti nachází po sportovní stránce v závodech vytrvalosti (endurance) a rovinových dostizích. Pro drezúru a parkur toto plemeno není vhodné, ačkoliv téměř každý parkurový či drezurní kůň má arabské prapředky.
Arabský plnokrevník je díky svému elegantnímu exteriéru a pověsti nejkrásnějšího koně planety velmi vhodný k výstavám.
Zajímavost
Možná právě kvůli své kráse a věrnosti se toto nejstarší koňské plemeno často stává uměleckým námětem, ať už se jedná o starověké a středověké malby a rytiny či moderní umění. Mezi hlavní hrdiny patří arabský plnokrevník například v knihách Waltery Farleyho (Černý hřebec - také zfilmováno), láska mezi jezdcem a koněm a posvátný arabský vytrvalostní dostih přes poušť se objevuje jako hlavní motiv také ve filmu Ohnivý oceán.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Achaltekinský kůň
Achaltekinskaja lošaď, Achal-Teke (horská oblast na hranici Turkménie a Íránu)
Původ Achaltekinského koně
Původ plemene je opředen tajemstvím. Tento pouštní kůň žijící v okolí oáz v Turkmenistánu, ležících na sever od íránských hranic a na východ od Kaspického moře, se podobá koním nalezeným v pazyryckých mohylách.
Pazyryk leží vysoko v horách Altaje. Ve věčně zmrzlé půdě se roku 1929 našly kosterní pozůstatky koní staré okolo 5 stol. př. n. l.
Podle některých dohadů je možné, že achaltekinský kůň je původem starší plemeno než arab. Ať je to pravda nebo ne, jisté je, že achaltekinec je naprostým unikátem.
V současné době je achatelinský koníkrozšířen po celém světě, ale největším střediskem chovu je Komsomolská farma v Ašchabadu, hřebčín Lugovsk v Kazachstánu nebo hřebčín Tersk na severním Kavkaze. V turkmenských kolchozech jsou tito koně často kříženi s jinými plemeny (např. arab, anglický plnokrevník).
Popis plemene
Achaltekinský kůň nese exteriérové znaky, které nejsou v moderním jezdectvý považovány za žádoucí. Výrazným poznávacím znamením je nasazení jemné hlavy na dlouhý krk, který se zvedá kolmo nad plece. Kůň nese přirozeně hubu nad úrovní kohoutku, což je charakteristické pouze pro toto plemeno. Plece jsou strmé, prsa úzká utvářející sevřený postoj předních končetin. I přes relativně nízký vzrůst (157 cm v kohoutku) působí achatelinský koník atleticky díky dlouhému hřbetu, plochému hrudnímu koši a zádi s dlouhou pánví. Postoj zadních končetin je často šavlovitý s hlezenním kloubem vysoko nad zemí.
Kůži má tenkou s jemnou srstí barvy hnědé, ryzé, nebo plavé se zlatým kovovým leskem. Žíně má velmi jemné, ocas i hříva jsou proto poměrně řídké.
Charakteristika tohoto koně
Achaltekincům je přirozené nosit hlavu nad otěží, což snižuje ovladatelnost koně. Jezdec se proto musí přizpůsobit se svými nároky anatomické stavbě koně.
Při práci s achaltekincem je nutná velká dávka trpělivosti, porozumění a nenásilí, protože tito koně jsou známí pro svou tvrdohlavost a výbušnost. Zkušený jezdec ocení stejně jako Turkmeni unikátní chod, při kterém kůň došlapuje, tak lehce, že jezdec nepociťuje žádné otřesy. Další vlastností, která činí achaltekinského koně jedinečným je samostatnost a oddanost svému pánovi.
Využití
Achaltekinský kůň je proslulý svou vytrvalostí a schopností snášet kruté pouštní podmínky při minimální spotřebě vody. Zároveň disponuje značnou soutěživostí, proto je využíván i k dostihovému ježdění. Dostihoví achaltekinci byli často kříženi s anglickým plnokrevníkem. Tento způsob plemenitby se příliš neosvědčil, protože se začala ztrácet schopnost koně snášet horké pouštní podnebí.
Zajímavosti o achaltekinském koni
V roce 1935 se uskutečnila dálková jízda z Ašchabadu do Moskvy (4 152 km) za 84 dní. Tento výkon achaltekinců nebyl dosud překonán.
achaketelinský koník je využíván k drezuře i parkuru. Na OH v Římě roku 1960 získal zlatou medaili za drezuru jezdec Filatof na achaltekinském hřebci Absentu. Světový rekord ve skoku do dálky (8,78 m) drží achaltekinec Perepel.
Araappaloosa
Původ a historie
AraAppaloosa je plemeno vzniklé křížením arabských koní s appaloosami. Obě plemena jsou považována za jedna z nejstarších na světě.
Historii plemene datuje každý jinak, ale podle dochovaných egyptských kreseb mnozí usuzují, že skvrnití koně arabského vzezření jsou právě AraAppaloosy. Stejné důkazy byly objeveny i na Blízkém Východě.
První koně amerických indiánů byli vzhledově rovněž podobní skvrnitým arabům, proto je současnáARAAPPALOOSApovažována za nejvěrnější kopii tehdejších koní.
Ve 30. letech 20. stol. začal Claude Thompson používat arabskou krev v chovném programu appaloos. Thompson, který v roce 1938 založil APPOOLOSA Horse Club (ApHC- Klub Appaloosa), zastával názor, že arabská krev tvoří podstatnou část genomu appaloos.
Plemeno AraAppaloosa se hojně vyskytuje na území USA. AraAppaloosy, které mají jednoho rodiče čistokrevného araba, mohou být registrovány jako poloviční arab v Asociaci chovatelů arabských koní (Arabian Horse Association), nebo mohou být registrovány i v Klubu APPOOLOSA (Appaloosa Horse Club).
Popis plemene
Jak již bylo zmíněno výše, ARAAPPOOLOSA vypadá jako skvrnitý arab. Po vzoru appaloos má skvrnité zbarvení (pět uznávaných typů zbarvení). Tělesnou stavbu má velmi jemnou, elegantní a atletickou. Její drobná hlava upoutá jiskrným pohledem plným zájmu. Spojení hlavy s krkem se vyznačuje charakteristickou křivkou jako u arabů. Hříva je jemná a řídká.
Hřbet má krátký dobře osvalený přecházející v rovnou záď. Řídký ohon má nasazen vysoko na zádi. Oproti Appaloose vyniká lehkým vznosným pohybem s ohonem neseným vysoko jako prapor.
Kohoutková výška se pohybuje okolo 150 cm, občas se mohou vyskytnout mohutnější jedinci. (Jeden z rodičů může pocházet z rodu appaloos křížených s americkým quarterem.)
Charakteristika
Díky arabskému vlivu vyniká AraAppaloosa vytrvalostí, vysokou inteligencí a výjimečnými pohybovými schopnostmi. Kombinace dvou kvalitních plemen zajišťuje velmi dobrý zdravotní stav. Tito koně se snadno učí nové věci. Jsou pracovití a spolehliví. Přestože jsou značně temperamentní, velmi dobře se s nimi pracuje.
Využítí
AraAppaloosy jsou využívány k práci na amerických rančích, nebo ke všem jezdeckým disciplínám jak westernovým, tak anglickým. Nejvíce vynikají ve vytrvalostních soutěžích.
Zajímavost
Zájemci o chov AraAppaloos vytvořili odnož APPOOLOSA Horse Clubu a vznikla organizace známá jako ARAAPPOLOSA and Foundation Breeders´ International (AAFBI). AAFBI se snaží prosadit názor, že právě AraAppaloosa je prototypem původních appaloos jaké byly chovány kmenem severoamerických indiánů Nez Perceů. Nez Perceové byli vyhlášenými chovateli koní, kteří začali cílevědomě šlechtit koně splňující jimi vytyčený standard.
Furioso
Furioso je teplokrevné plemeno, vyšlechtěno z plnokrevných předků v období rakousko-uherské monarchie. Významně se podílelo na vzniku našeho českého teplokrevníka.
Původ a historie
Historie plemene FURIOSO není příliš dlouhá - začíná v 19. století v maďarském hřebčíně Mezöhegyes .
Zakladatelem plemene byl z Anglie dovezený hřebec Furioso, který kryl místní klisny plemene nonius. Byl velice významný pro svou větev, zanechal po sobě necelou stovku plemenných hřebců. O pár let později byl chov posílen norfolským plnokrevníkem a vítězem mnoha dostihů - North Starem. North Star byl vnukem slavného Eclipse a pokračovatelem jeho linie.
Větve FURIOSO a North Star byly od počátku odděleny, avšak ke konci 19. století (roku 1885) byly vzájemně prokříženy do jedné a Furioso převládl.
O něco později byla do krve Furiosa přimíchána i krev arabská, která ještě zlepšila a posílila jeho vlastnosti.
FURIOSOje v dnešních letech rozšířený po celé střední i východní Evropě.
Popis a charakteristika
Pokud je řeč o furiosovi, ve většině případů se o něm hovoří v samých superlativech. Své výborné vlastnosti získal křížením s kvalitními plemeny, konkrétními šampióny zvučných jmen.
Je to velice vznešené plemeno, což je dáno i podílem arabské krve.
Měří více než 163 centimetrů v kohoutku, má výbornou stavbu těla. Jeho hlava svědčí o jeho plnokrevných předcích, rozdíl snad je v jeho větších uších a nozdrách. Má protáhlý svalnatý krk i hruď, dlouhé nohy, které zvládají i ten nejobtížnější terén. Kopyta kvalitní, zadní nohy silné, důkaz jeho spřízněnosti s „kočárovým" plemenem nonius. Hřbet má protáhlý, záď, stejně jako nohy, silnou.
Chová se téměř ve všech barvách, nejčastěji však furiosa najdeme jakožto hnědáka, tmavého hnědáka, či jako vraníka. Bílé prvky u něj najdeme u jen v ojedinělých případech.
Furioso vyniká příjemnou povahou, je velice inteligentní a přizpůsobivý. Je často vyhledáván pro svou vytrvalost a rychlost, které zdědil po svých předcích. Je také výborným skokanem, obecně se však vyznačuje svojí jezdeckou všestranností. Proto je v chovu tolik rozšířen.
Využití
Jak už bylo řečeno, je to plemeno velice všestranné - je využíváno téměř ke všem sportovním jezdeckým disciplínám, zejména ve střední Evropě. Využívá se například i ve steeplechase. Dále je FURIOSO vhodný pro jízdu v obtížném terénu, také proto byl za Rakouska-Uherska často vidět v armádě. Vhodný je i k rekreačnímu ježdění, skákání, či k drezúře.
......................................................................................................................................................................
—————